UZLE

Jsou činnosti, které mi prostě nejsou vlastní. Jednou z nich bylo uzení. Nechápala jsem a moc ještě nechápu, jak na tom může někdo ujíždět. Nic méně je vás hodně a přesvědčili jste mě, že bez uzení to nejde. Mám v povaze dělat radost. 

Víte jak je těžké dělat něco, co vám vlastně nechutná? 

Děti mě k tomu DOSLOVA dohnaly. Zakoupily udírnu pod záminkou dělání klobás / to taky nemusím / a že budou udit. Postavily mi ji na terasu a nazdar. No a já musím chodit okolo a dívat se na ten stroj na mastnotu. Stále tam stojí a nikdo neudí. Je docela hezká a tak opuštěná a nevyužitá, až mi jí začalo být líto. Natahala jsem nitě a dala je udit. KATASTROFA. JE TO HOŘKÝ A HNUSNÝ, ANI SLEPICE TO NEŽRALY. Když takhle vyhodíte pár litru mléka a nic z toho není je to smutné. DEPRESIVNÍ.

Druhý pokus byl lepší, ale jedli ho jen skalní uzenáři. Další a další pokusy se dřevem, dobou, teplotou, slaností no děs. ALE !!!    MÁM TO A DOKONCE MI TO MOC CHUTNÁ. PARÁDA.

TAKŽE VÁM MOHU S ČISTÝM SRDCE NABÍDNOU MOJE UZENÉ UZLE. VELIKOST SE USTÁLÍ ČASEM. CHCE TO CVIK. NĚKDY I VZHLED STOJÍ ZA PRD, ALE CHUŤ JE UŽ STANDARTNÍ. JEMNĚ UZENÝ A MÍRNĚ SLANÝ.